OSN považuje vodu za sociální a kulturní statek na který mají lidé právo, korporace za zboží a zdroj zisku

Stanovisko výboru bylo ve formě „Všeobecného komentáře“, což je mechanismus pro vykládání Úmluvy.

Před přijetím dokumentu, se představitelé veřejného sektoru, soukromých podniků a nezávislých institucí zapojili  do debaty%. Ta se soustředila na vlastnictví vodních zdrojů a vhodnost privatizace výrobních a distribučních systémů.

Konečná verze Všeobecného komentáře vypustila názory na privatizaci, protože členové Výboru se dohodli „záležitost nepolitizovat“, řekl za podmínky anonymity jeden z jeho členů.

Prohlášení jasně definuje veřejný charakter vody jako „omezeného přírodního zdroje a veřejné komodity zásadní pro život a zdraví“.

Krátce po tom, co Výbor OSN pro ekonomická, kulturní a sociální práva ohlásil své rozhodnutí, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) své prohlášení, v němž nazývá Všeobecný komentář „nebývalým krokem“.

Generální ředitelka Světové zdravotnické organizace Gro Harlem Brundtlandová řekla, že prohlášení vody za lidské právo „je největším povzbuzením pro snahy o dosažení jednoho z cílů rozvoje tisíciletí. 

Millennium Development Goals vyhlášené valným shromážděním OSN – do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bez přístupu k vodě a k sanitárním zařízením, což jsou dva předpoklady pro zdraví“.

„Lidské právo na vodu opravňuje každého k osobnímu a domácímu užívání vody, která je v dostatečném množství dostupná, fysicky přístupná, bezpečná/pitná a přijatelná“, říká dokument.

Zatímco užívání (vody) se v kulturách různí, je adekvátní množství bezpečné/pitné vody nutné, aby se zabránilo úmrtím v důsledku dehydratace, snížilo se riziko nemocí spojených s vodou a aby jí byl dostatek pro pití, vaření, osobní a domácí hygienické požadavky.“

Výbor je sestaven z 18 expertů na lidská práva, kteří jsou určeni členskými vládami, ale jednají nezávisle.

Vyhlášení přichází před oslavami roku 2003, který byl prohlášen OSN Mezinárodním rokem pitné vody. Všeobecný komentář Výboru bude předložen třetímu Světovému fóru o vodě a ministerské konferenci, které se budou konat v březnu (2003) v japonském městě Kjótó.

Němec Eibe Riedel, který působí jako zpravodaj Výboru o vodě, řekl, že analýza celé záležitosti se odvíjela od perspektivy individuálních důsledků, bez přihlédnutí k roli vlády.

Nebyly brány v úvahu ani nadnárodní vody ani pravidla zavlažování, sdělil.

Mezi čísly, která byla citována v debatě Výboru, byla i tato: 

1.1 miliardy lidí ve světě nemá pravidelný přístup k pitné (čisté) nezávadné vodě a nějakých 2.4 miliardy nemají odpovídající sanitární zařízení nebo odpad.

V roce 2025 bude přibližně 3 miliardy lidí trpět následky nedostatku vody. Předpovídá El-Hadji Guissé, zvláštní zpravodaj pro práva na vodu pro Podkomisi OSN o ochraně a podpoře lidských práv.

Guissé si stěžuje, že voda se stala komoditou, která „se prodává tomu, kdo nabídne nejvíc“ a způsob, jakým se voda spravuje, podléhá „zákonům korupce“.

V jeho zemi, Senegalu, byly služby vodou privatizovány a nyní je vlastní francouzské konsorcium. Nyní, říká Guissé, má země k dispozici méně vody a je horší kvality, než tomu bylo dřív. Říká, že tatáž situace se objevuje v jiných afrických zemích, kde nadnárodní společnosti motivované pouze ziskem získaly vodní zásoby.

Jean Ziegler, zvláštní zpravodaj pro potravu Komise OSN o lidských právech, připomenul zkušenost bolivijského města Cochabamba, kde se ceny za distribuční sítě vody po privatizaci zdvojnásobily.

V roce 1999 masové protesty v ulicích Cochabamby přinutily vládu, aby zrevidovala svou politiku ohledně vlastnictví vodních distribučních služeb, zdůraznil Ziegler.

Naopak Jack Moss reprezentující soukromou firmu Suez, která se specializuje na poskytování vodních služeb, podle OSN v debatě řekl, ‚že opatření k privatizaci vodních služeb by se měla považovat za ‚velkou ochranu před nedostatkem vody‘.

Jak „chrání“ SUEZ občany a pěchuje své účty?