Cena vody Voda a města Vodárny

Obce údajně získají zpět vládu nad vodou. Bohužel jen údajně

Obce údajně získají zpět vládu nad vodou.  Česká vodohospodářská síť je na hranici životnosti, soukromí provozovatelé do ní neinvestují

Hezký titulek v Lidových novinách, ale když se podíváte do smyslu toho, co politici navrhují, tak realita je hodně jiná. Obce zpět vládu nad vodou tímto nezískají a pořád budou o krok pozadu!

Hospodaření s pitnou a odpadní vodou čeká údajně razantní změna. Pod republikou se táhnou stovky kilometrů problému v podobě zastaralých trubek, do jejichž obnovy se roky investovalo příliš málo nebo vůbec. Kdyby se teď finanční nároky na opravy a modernizace promítly v plné výši do ceny vodného a stočného, znamenalo by to raketový nárůst.

Politici ze všech stran se shodují

Na tom, že v krátkém čase je zapotřebí provést radikální zásah, aby se některé části republiky ne ocitly na suchu. „Vodní blahobyt, který v této zemi existoval mnoho desítek let, končí a řadu věcí musíme dramaticky změnit,“ říká Richard Brabec (ANO), ministr životního prostředí.

Nápady na řešení se liší, ale jedno je spojuje – nutnost, aby se vodohospodářství výrazněji regulovalo. Například předseda poslanců TOP 09 František Laudát hovoří o zákazu prodávat trubky soukromým firmám, případně o časovém omezení jejich pronájmu. Šéf Sdružení místních samospráv Stanislav Polčák (STAN) pak nabízí řešení v podobě zdanění dividend z tohoto podnikání. „Tyto prostředky by pak mohly být zpětně investovány například formou národních dotací do infrastruktury. Protože ta se v České republice dostává na hranu své životnosti,“ popisuje.

Lidovci mají za to, že by stát měl přísněji nastavit, jak se zisk rozdělí mezi majitele a provozovatele, aby se zajistilo, že na investice budou peníze.

Provozní model nebo provozní tunel?

Problém je v tom, že nejčastější varianta, která se v České republice prosadila, je takzvaný oddílný model. To znamená, že obec nebo jejich spolek vlastní infrastrukturu, ale její ziskovou část (provoz a výběr vodného se stočným) přenechala soukromé společnosti prodejem nebo dlouhodobým nájmem.

Provozní část prodala před lety i Praha, od nešťastného nastavení se teď snaží ustoupit. Primátorka Adriana Krnáčová (ANO) začala s francouzskou firmou Veolia jednat o zpětném odkupu. „Zatím se o té možnosti bavíme a jedná se spíše o dlouhodobý výhled. Podle mě je správné, aby strategické společnosti ovládalo město,“ uvedla.

Loni v listopadu praskly sto třicet let staré trubky kolem náměstí I .P. Pavlova v Praze, v prosinci pak také v centru Brna.

Vodohospodářská síť je ojedinělá v tom, že i když představuje základní krizovou infrastrukturu, vedle třeba elektrické nebo plynové, není soustředěna pod jedním vlastníkem a přímým státním dozorem. Vodovodní a kanalizační síť s čističkami spadají pod šest tisíc majitelů, zpravidla obcí, a dva a půl tisíce provozovatelů.

V 90. letech převedl stát trubky na města a obce.

„To byl správný krok, ale k převádění dále do rukou soukromých vlastníků docházet nemělo,“ uvádí ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU).

Pozn. PRAVDA O VODĚ:  Jenže tento správný krok vzal brzy za své a během několika let skončilo hospodaření s vodou v rukou zahraničních koncernů. Politici ze samospráv, ve sněmovně i ve vládě se tvářili a tváří, že toto nastalo jaksi tak nějak samo, což není pravda. Problém je, že ani dnešní politici vodu zpět do rukou samospráv nechtějí. KDU je toho příkladem, o tomto nikde nehovoří, chtějí jen koncerny regulovat, což po zkušenosti s 20 leté regulační anabázi znamená, že peněžní toky z vody dál nechají v rukou cizinců, kteří mají jedinou prioritu = dostat co nejvíce peněz od lidí na účty koncernu do zahraničí.

Podinvestované vodovodní potrubí je jedním z mála témat, u nichž je jedno, jak dopadnou další volby – LN obeslaly všechny relevantní strany a samosprávní sdružení. Všechny se shodnou na tom, že hodiny rychle tikají a systém se musí změnit.

Při nevýhodně nastavených smlouvách obce ztratily vedle vlivu na chod vodohospodářských společností i možnost čerpat na trubky s čističkami evropské dotace. Soukromý provozovatel se poměrně logicky snaží dosáhnout co největšího zisku, což jde na úkor investic.

dvtv-voda

spustit video

Příliš málo regulace (pozn. regulace máme dost, ale je nefunkční)

Tam, kde trubky vlastní a provozují svazky obcí, systém funguje nejlépe. Starostové budují síť, nové stavby vkládají do společného majetku a peníze vydělané na vodném se stočným investují zpátky do obnovy.

Většina politiků se shodne, že cestou by bylo vrátit infrastruktuře veřejného vlastníka, obce nebo stát. „Reálné jsou obě varianty, podle konkrétních podmínek. Obě jsou lepší než oddílný model. Za sebe považuji za optimální náš, hodonínský smíšený model. Vlastník je jistě lepší hospodář než nájemce,“ říká František Lukl, starosta jihomoravského Kyjova a předseda Svazu měst a obcí.

Smíšený model znamená, že obce drží většinu akcií ve vodohospodářské společnosti a mají díky tomu rozhodující vliv na to, jak se bude do sítě investovat a jak se budou nastavovat ceny, i když do majetkové struktury firmy pustily v minoritní roli soukromníky. Jenže na mnoha místech, třeba na střední Moravě nebo v Moravskoslezském kraji, divoké privatizace odvedly zisk do privátní firmy, zatímco samosprávě zanechaly podfinancované trubky. „Nynější vodohospodářská infrastruktura je dlouhodobě neudržitelná. Délka životnosti je sice stanovena ministerstvem zemědělství, ale pouze ve formě doporučení. V praxi dochází k jejímu značnému překračování,“ dodává ministr Brabec.

Cena vody a zisky z vody

cenová mapaPrůměrná cena pitné vody narostla za posledních pětadvacet let stonásobně, což znamená, že bobtná mnohem rychleji než ceny v plynárenství nebo elektřině. Důvody, proč situace dospěla tak daleko, jsou v zásadě tři. Češi se naučili šetřit, spotřeba klesla o více než polovinu, v důsledku čehož rostou náklady na údržbu, protože síť musí zajišťovat stejné standardy a bezvadnou kvalitu pitné vody na stejně velkém území. Do ceny se promítá i to, že některé investice do zanedbané infrastruktury už nebylo možné odkládat. Posledním vlivem je regulace. Ta se ukázala jako nedostatečná, protože první dva vlivy nedokázala kočírovat ve prospěch trubek ani cen. SPUSTIT PROHLÍDKU CEN VODY V ČR

Obce mají už několik let povinnost vytvářet fond obnovy, aby bylo z čeho platit opravy a stavby. Jenomže města, která odevzdala provoz soukromníkům, nemají z čeho fond dotovat, protože toho ziskového na vodě se vzdala. „U řady soustav se fond nevytváří v dostatečné míře, nebo dokonce chybí úplně. Provoz a obnova vodovodů a kanalizací musí být dlouhodobě samofinancovatelné. Jsme přesvědčeni, že za současného stavu toho není možné docílit,“ říká předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková.

Divoké časy privatizací – (pozn. šlo o vyvedení zisků z vodáren na koncerny)

Na začátku 90. let tu bylo na vodu devět státních podniků a k tomu dva pražské. Z jedenácti se hned po privatizaci od státu municipalitám stalo zhruba 40 okresních podniků a více než dvanáct set dalších drobných provozovatelů. Ve zvlášť nevýhodné pozici jsou malé vesnice, které vlastními silami péči o trubky nezvládnou. (pozn. Ale ani velká města nebyla této hrůzy ušetřena naopak tady byl největší zájem: Praha)

Svazky obcí, v nichž prim hrají velká města, mnohdy o malého partnera nestojí, protože by přinesl především vyšší náklady. Vesnice se pak buď pinoží pod skutečnými náklady a neinvestují, nebo podlehly okolnostem a trubky privatizovaly. „Jako kriticky špatnou vidím situaci v části Moravskoslezského kraje, kde se infrastruktura prodala. Vliv státu a obcí na investice je tam velice omezený,“ doplňuje Jurečka.

Privatizace se na některých místech hodně nepovedly. (pozn. To je velmi nepřesné, často šlo o tunely – ZLÍN je toho důkazem!)

Často probíhaly ve stylu „po nás potopa“, což v tomto případě není jen fráze, ale i popis toho, co se stane, když podfinancované trubky prasknou. Jeden příklad za všechny může poskytnout příběh Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, v 90. letech největší smíšené vodohospodářské společnosti na Moravě. Města a obce v ní původně držely 90 procent akcií, takže firma splňovala podmínky pro žádosti o dotace.

Do roku 1999 se nevyplácela dividenda, peníze se reinvestovaly či střádaly na budoucí potřeby. Tehdy některá větší města ve spolku začala akcie prodávat, malé obce se splašily, že o něco přijdou, a prodávaly také, často pod tržní cenou. V letech 2003 až 2005 si firma Penta, která v té době držela většinu, vyplatila zhruba tři miliardy včetně hodnoty majetku, který obce předtím do společnosti vložily. Severomoravská společnost se dnes snaží držet ceny nízko, ale je to za cenu pomalých investic.

Zdroj: Lidové noviny a PRAVDA O VODĚ

SOUV.ČLÁNKY

Tisková zpráva 25.11.2016: Vrchní soud v Olomouci, pravomocně ukončil protiprávní tunelování Vodovodů a kanalizací Zlín

Berlín: Voda se vrátila do rukou města, Francouzi museli odejít

prazdny - div j

 

Uložit

Uložit

Žádné komentáře